Zatímco soudní síň řeší minulost, naše chodby základní školy v Předmostí plní nejistota o budoucnosti. Jako pedagožka, která na škole působí několik let, vnímám propastný rozdíl mezi tím, co čtu v médiích, a realitou, kterou žijeme. Rozhodla jsem se promluvit o proměně školy z fungujícího celku v místo, kde se dnes nikdo neodváží odhadnout, kam směřujeme.Spousta učitelů dnes chodí do práce se scvrklým žaludkem a snaží se co nejrychleji odejít domů.

Vzpomínám si na svůj nástup. Bývalá ředitelka Zapletalová mě přesvědčila svou přímostí – a co řekla, to taky platilo. Nebyla to jen nadřízená, byla to lídryně, která měřila všem stejným metrem. Když bylo potřeba pomoci s nějakým úkolem nebo nahradit chybějící doprovod na školním výletě, neváhala a šla sama. Vždy jsme věděli, že se za svůj sbor postaví.

Dnes je situace jiná. Pocit profesní důvěry a podpory vystřídala nejistota. Zatímco dříve se problémy řešily společně a koncepčně, dnes často slýcháme: „Vyřešte si to sami.“ Komunikace z očí do očí se vytratila a byla nahrazena strohými e-maily.

Naše škola je opravdu specifická a potřebuje směr. Je s podivem, že ani po deseti měsících ve funkci nám současná ředitelka nepředstavila jasnou vizi. Nikdo neví, kam chce školu směřovat, a to se podepisuje na celkové atmosféře. Dochází k paradoxním situacím, jako je úpadek vzdělávacího programu „Po stopách mamutů“. Je symbolem dnešní doby, že projekt, který nás definoval, se zbavuje svých mamutů – a to doslova?. Vyřezávaná socha mamuta, kterou děti samy vyrobily, z prostranství před školou zmizela.

Otázky vzbuzuje i odborná kompetence nové ředitelky. Pedagogické minimum a studium filologie jsou jistě přínosem, ale u řízení takto velkého a náročného celku se absence hlubšího pedagogického vzdělání a zkušeností s managementem projevuje v detailech – od neschopnosti efektivně zahájit poradu až po nedostatečný vhled do každodenní práce učitelů. Místo metodické podpory vnímáme spíše nepatřičný zájem o naše osobní životy.

Když se ohlédnu zpět, vidím, jak se situace začala vyhrocovat. Pamatuji si na konkrétní případy s problémovými žáky. Místo řešení nevhodného chování se rodiče začali stavět na zadní. Proslýchalo se, že jim v tom radil pan „D“, který na ně čekal před školou.

Podivné okolnosti provázely i petici proti bývalému vedení. Není tajemstvím, že se podepisovala v hospodách nebo se objevovala na inzertních tabulích v supermarketech. Když byla odstraněna, někdo ji tam během pár dní vylepil znovu, dokonce oblepenou izolepou, aby šla hůře sundat. Ptám se, jaký byl skutečný účel této aktivity?

S velkým údivem sleduji obvinění ze zpronevěry. Člověk, který školu manažersky pozvedl a vytvořil funkční síť spoluprací pro rozvoj žáků, by si podle mého názoru nikdy o peníze z odměn neřekl. Kdyby byla bývalá ředitelka Zapletalová v úzkých, raději by si vzala půjčku, než aby ohrozila svou pověst. My, zaměstnanci, jsme ji dokonce bez jejího vědomí písemně podpořili svými podpisy a listinu předali radnímu Navaříkovi.

Zarážející je také fakt, že k odhalení nesrovnalostí v účetnictví došlo až poté, co bývalá ředitelka Zapletalová sama požádala ekonomku města o pomoc s uzávěrkou po odchodu dvou účetních. Právě tyto ženy, jejichž přístup k práci byl mnohdy vnímán jako problematický, dnes stojí na straně obžaloby. Znovu se ptám: Nemělo by to být s odpovědností spíše obráceně?

Jako učitelka nerozumím metodám, o kterých mluví radní Navařík – metodám, které má mít k dispozici jen policie. Pokud z hlavních líčení zaznívají jen tvrzení typu „předala jsem peníze, které jsme vybrala z bankomatu“, kde jsou ty neprůstřelné důkazy? Z bankomatů vybíráme peníze asi všichni. Navíc je třeba zdůraznit, že městu jako zřizovateli by v této souvislosti v podstatě nemohla vzniknout škoda, neboť prostředky na mzdy a odměny plynou přímo z ministerstva školství.